Spravedlivá pomsta
To snad není pravda! Já jsem tak naštvaná! Dlouho jsem tak naštvaná nebyla. A začalo to tak nevinně. Já mu dám! Prý do posilovny... A ona je taky pěkná mrcha. Tváří se jako nejlepší kámoška, ale když na to přijde, tak mě hned podrazí. Co teď budu dělat?
Tak proto chodil do té posilovny tak často! A proto to na něm vůbec nešlo poznat! Zatímco já mu vařím nízkokalorickou večeři plnou bílkovin a vitamínů, aby mu to cvičení k něčemu bylo, on se schází s tou... Proto ona k nám vždycky tak ráda chodila. A já jsem měla pocit, že se po něm kouká, ale nechtěla jsem věřit, že by mi tohle udělala. Koho z těch dvou to asi napadlo jako prvního?
Ne, nebudu o tom přemýšlet. Radši bych měla vymyslet, jak se jim pomstím. Cestou domů koupím zámek a vyměním ho, ať se chlapec trošku předvede sousedům, až si půjde pro věci. Parchant! Ještě včera povídal, že jsem nejlepší holka na světě a že se mnou chce strávit celý život. A já jsem mu věřila. Lhář...
Celý můj život se rozpadá. Všechny plány, které jsem měla, všechno je v troskách. A všechno budu muset budovat zase pěkně od začátku, od úplně nuly. Já už na to nemám sílu! Ale vím, na co sílu mám – abych jim něco vyvedla. Kdybych se aspoň měla s kým poradit, ale moje nejlepší, vlastně jediná kámoška...
Dost brečení! Beztak to o mně zítra bude vědět celá firma, asi jsem na ně docela křičela. Co kdybych mu ty jeho krámy vyházela z okna na ulici? Abych už s ním nemusela ani mluvit. S ní to bude horší, tu budu v práci vídat každý den – pokud s tím teda neseknu. A to bych mohla! Najdu si novou práci. Vlastně se můžu i přestěhovat, beztak se mi ten byt nelíbí. Jemu se líbil, ale... On je minulost. Co asi dělá ten sympatický kolega z vedlejší kanceláře, že bych mu zavolala? To nezní špatně, beztak mě pořád svádí. Mohla bych ho pozvat na večeři. A ten zámek měnit nebudu...
Je mi nanic. Tohle bylo mnohem horší, než jsem čekala. Myslím, že jsem to pokazila už úplně. Jak se to vlastně seběhlo? Šlo to všechno tak rychle... Tomu krasavcovi z vedlejšího kanclu jsem zavolala, on se samozřejmě nenechal dlouho přemlouvat a přijel. Pak jsme večeřeli a pili víno, asi dost vína, protože jsem chtěla setřepat myšlenky na dnešní odpoledne. A oni pak přišli – a přišli spolu.
Proč sem vůbec lezli? Chtěli se omluvit. Že mi to chtěli už dávno říct, ale báli se, co udělám. A že s tím chtěli přestat, protože se cítili hrozně. A pak uviděli víno, dvě skleničky, dva špinavé talíře a cizí pánské boty... No, a pak i jejich majitele. Ten všechno slyšel a hned pochopil, k čemu jsem ho využila. Dobře, zneužila.
Takže jsme po sobě všichni nějakou dobu křičeli, už ani nevím co, a oni pak všichni odešli. A já jsem tu sama. A nemám nic a nikoho. Jsem opilá a zničená. Jsem hlupák. Neměla jsem to dělat, měla jsem se jít vybrečet do polštáře, cpát se čokoládou a koukat na romantické filmy. Příště už to tak udělám, pokud nějaké příště bude.
Za všechno si můžu sama. Já a ten můj vztek, moje touha po pomstě. Blbá touha po pomstě! Blbý vztek!